Smutný sněhuláček. č.3247/W

V jedné zasněžené vesničce, kde se vločky snášely tak pomalu, že se daly počítat, se narodil sněhuláček. Nebyl uplácaný venku na zahradě ze sněhu, ale vznikl v teple dílny, kde se šije s láskou a šeptem.

Od chvíle, kdy se zrodil, cítil v sobě zvláštní ticho. Neuměl se smát jako ostatní sněhuláčci, kteří se těšili na vánoční stromečky a dětský smích.

On jen seděl, díval se z okna a v srdci mu bylo trochu těžko. Nevěděl proč – jen cítil, že mu něco chybí.

Každý den pozoroval svět venku. Viděl děti, jak staví sněhuláky, slyšel koledy, cítil vůni perníčků. Ale nikdo si ho nevšímal. Byl příliš tichý, příliš nenápadný. A tak mu po tvářích začaly stékat slzičky – ne hlasité, jen takové, které zná ten, kdo čeká příliš dlouho.

Jednou se však stalo něco zvláštního. Do dílny vstoupila paní, která nehledala nic konkrétního. Jen se chtěla zahřát. Její pohled padl na sněhuláčka. Ne na jeho barvy, ne na jeho tvar – ale na jeho oči. A v nich uviděla příběh.

„Ty nejsi smutný proto, že jsi sám,“ zašeptala. „Ty jsi smutný, protože jsi zapomněl, že jsi byl stvořen pro něhu.“

A tak si ho vzala domů. Postavila ho na poličku vedle svíčky, která voněla po vanilce. A každý večer mu šeptala pohádky. Sněhuláček se neusmíval – to neuměl. Ale jeho slzičky už nebyly smutné. Byly jako kapky, které padají z nebe, když se zima loučí s podzimem.

A tak tam sedí dodnes. Tichý, věrný, s očima plnými příběhů, které začínají jedním jediným pohledem.